Příběh pěti nerozlučných kamarádů, které osud v mládí rozdělil a setkání s realitou příliš nezvládli, ztvárnili členové souboru Divadlo pantomimy. Jejich první autorské dílo se jmenuje „Kluci z pixly“ a v úspěšné premiéře ho odehráli ve čtvrtek 23. května v pražském Strašnickém divadle. Se životem se musí nakládat opatrně a uváženě, ale ne každý to dokáže. Tahle parta umí zaujmout i beze slov.
Žádné dlouhé dialogy, křik, hádky, šepoty či projevy. Mimové umí předat divákům zážitek hlavně pomocí nonverbální komunikace. Pět mladých tvůrců z katedry pantomimy pražské HAMU v čele s uznávaným Radimem Vizváry založilo letos na jaře Divadlo pantomimy. Hned jejich první nastudovaný počin je náročným, ale dechberoucím hodinovým představením, které sice směřuje od dobrého ke špatnému, ale odhaluje život v různých podobách.
Pětice kluků spolu vyrůstá od kolébky v dětském domově, ale ve dvanácti se jejich cesty rozcházejí. Sebastianovi (Ondřej Holba) se ozve bohatý strýček, který si ho bere k sobě, Michaela (Vojtěch Svoboda) si adoptuje křesťansky založený pár, který nemůže mít vlastní děti. Oliver, Robin a David (Jakub Urban, Lukáš Šimon a Radim Vizváry) se pokusí z děcáku utéct, ale posledně jmenovanému se to nakonec nepovede.
Od té doby je v jejich životech všechno jinak. Sebastian se se svou novou rolí nedokáže vypořádat a vše řeší násilím a alkoholem. Michaela víra a poslání faráře také zrovna moc nenaplňuje. Pro Olivera s Robinem je svoboda nejdříve zábavná, jenže postupem času se i jejich charaktery pokřiví. David je na tom zřejmě nejhůř. Hazarduje nejen se svým zdravím, ale i s lidskou důstojností. Je jasné, že nejde o žádnou pohádku. Tohle je život a v něm to, bohužel, často dobře nekončí.
Členové souboru Divadlo pantomimy si kladou za cíl najít pro svá díla moderní výrazové prostředky klasické pantomimy a obohacovat jí. U tohoto divadelního způsoby vyjádření by člověk určitě nečekal takovéto dramatické a drsné ztvárnění postav. Pro představení „Kluci z pixly“ přizvali tvůrci pro režijní spolupráci spoluzakladatelku souboru Teatro Novogo Fronta Irinu Andreevu. Ta pomohla především s prvky fyzického divadla. Pohybové, emoční a jevištní vyjádření dovedli pánové téměř k dokonalosti.
Mimové si pomáhají také zvuky. Ať už dupáním, boucháním, ale třeba i výdechy. Potřeba je však také jevištní hudba. Na té spolupracoval Tomáš Kasprzyk a v představení zaznívají známé hity různých žánrů, vždy adekvátní k dané situaci a atmosféře. Prostorově bylo využito jeviště sporadicky, především jen na příchody či odchody na hlavní scénu, kterou se stal prostor pod pódiem, takže zraky obecenstva směřovaly netradičně dolů. Co se týče rekvizit, vystačili si herci s jedinou dřevěnou plošinou, která byla tu autem, tam pohovkou, jindy oltářem, zkrátka dle potřeby. Všechno ostatní už je na umění aktérů a představivosti diváků. Vtipné, ale trefné kostýmy navrhla Iolanda Oliveira z Portugalska.
Inscenace „Kluci z pixly“ je velmi působivá a povedená. Naléhavost z ní čiší a nutí diváka k pozornosti a zamyšlení. A především celou dobu budí emoce. Chvíli je člověku k smíchu, za pár vteřin už se mračí a strachuje, jak příběh dopadne. S tímhle konkrétním už nelze udělat nic, ale může být varováním pro naše životy, abychom s nimi nakládali uvážlivěji. Rozhodně stojí tahle tragikomedie za zhlédnutí, třeba už při zářijové repríze.
Text: Pavel Urban
Foto: Oficiální foto akce