Projekt VLAK LUSTIG ANEB VLAK DO NENÁVRATNA, který právě objíždí Českou republiku v rámci třináctého ročníku festivalu Devět bran s dramatizací novely Arnošta Lustiga MODLITBA PRO KATEŘINU HOROVITZOVOU, je skvělý počin zasahující diváky naplno a velmi autenticky. Přímo tak můžete prožít atmosféru zrůdného činu, jenž se před vámi odehrává v útrobách vagonu.
Světoznámou novelu „Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou“ napsal Arnošt Lustig za jedinou noc. Spojil do ní dvě skutečné události. Příběh mladé dívky Kateřiny, která na prahu osvětimské plynové komory zastřelila dozorce, a údajnou výměnu několika amerických bohatých Židů za německé důstojníky. Obě příhody, o nichž Lustig slyšel, ale měly smutný konec. V případě oněch amerických obchodníků fakt, že z nich Němci jen dostali všechny peníze a pak je zabili. U mladé herečky či tanečnice zase nemilé zjištění, že skutečná Kateřina Horovitzová byla konfidentkou gestapa a životy některých bohatých Židů měla na svědomí. K onomu „hrdinskému“ činu se tak odhodlala až v beznadějné situaci, kdy se cítila být Němci podvedena.
Přímo v knižní předloze je však obé spojeno v ještě poutavější děj. Skupina amerických Židů má být v přístavu v Hamburku vyměněna za německé vysoce postavené vojáky a jejich mluvčí Herman Cohen se v určité chvíli rozhodne do vlaku vzít i polskou tanečnici Kateřinu, která by byla jinak transportem poslána na smrt. Nad celou akcí dohlíží důstojník SS Bedřich Brenske, který dělá všechno pro to, aby dostal z obchodníků peníze, ale jedná s nimi tak, jakoby měl skutečně zájem na jejich osvobození.
Podle Lustigovy novely z roku 1964 natočil o rok později režisér Antonín Moskalyk úspěšný televizní film, v němž excelovali takoví herci jako Jiří Adamíra, Lenka Fišerová, Martin Růžek, Ilja Prachař, Miloš Nedbal či Vladimír Ráž. Letos v červnu pak měla v pražském Divadle pod Palmovkou světovou premiéru divadelní adaptace novely na základě autorovy dramatizace, která se nedávno našla v pozůstalosti. Režie se ujal Petr Kracík a díky spolupráci s festivalem Devět bran se mohla inscenace rozjet do celé České republiky na kolech speciálního vlaku. Ten tvoří čtyři vagony. Dva dobové nákladní slouží k převozu dekorací, techniky a jsou galerijním prostorem před samotným představením. Z boku otevřený a speciálně upravený vůz se mění v jeviště a v dalším vagonu je šatna.
Jízda „Vlaku Lustig“ začala 13. července na nádraží Praha-Bubny a každý den zastaví v jednom z krajských měst. My jsme měli možnost zhlédnout představení (vždy začínají ve 21 hodin) ve čtvrtek v Pardubicích. Zde byl na nákladišti přistaven vlak a několik řad židlí a lavic pro diváky. Kapacita improvizovaného hlediště, v tomto případě pod širým nebem, je 150 míst a vstupenky se dají zamluvit předem zdarma. V srpnu pak vyjede vlak na symbolickou trasu z Wannsee u Berlína, kde byla 20. ledna 1942 podepsána dohoda o takzvaném konečném řešení židovské otázky, přes Prahu a Krakov až do Osvětimi.
Samotné hře předchází nejen výstava s názvem „Operace Důvěrné: Izrael” a projekce filmů s tématikou holokaustu, ale u vstupu dostanete spoustu materiálů k projektu i inscenaci a místo vstupenky repliku kartičky účastníků transportu. Už z toho trochu mrazí. Atmosféru pak dotváří staré, převážně židovské písně.
V inscenaci, kterou tvůrci zvládli zasadit prakticky do jediné, téměř neměnné scény plné kufrů uvnitř vagonu, se střídají jen drobně kulisy v případě místních změn (tábor, sklad, převlékárna). Jinak se většina děje skutečně odehrává přímo na cestě ve vlaku. V roli mazaného a na první pohled přátelského důstojníka Brenskeho září Radek Zima a esesácká uniforma přistane také Ivo Kubečkovi, který věrně ztvárnil poručíka Schillingera. V rolích pěti bohatých obchodníků se představuje například Dušan Sitek coby Herman Cohen a Jiří Bábek jako Freddy Klarfeld. Většina hereckého souboru Divadla pod Palmovkou možná není tak veřejně známá, jako představitelka hlavní ženské role Anna Stropnická, ovšem výkony všech patřily k nadprůměru.
Od knihy se tvůrci příliš neodlišují, snad až na celkové počeštění dialogů, ovšem v zásadních otázkách a momentech zůstali věrní předloze. Také závěrečnou „nahou“ scénu zvládli velmi chytře a citlivě. Ocenit je třeba i doprovodnou hudbu. Tu přímo ve vagonu produkuje skupina Menorah. Zrůdný příběh, který je už téměř sedmdesát let starý, je potřeba si připomínat stále. V inscenaci padají velmi silné věty, jako například: „Všichni chceme žít, to je náš jediný zločin." Nebo: „Nemohu se tvářit, že nevím, co dělám a co si myslím - i když je kolem tma. I tma má své stíny a světlejší místa.“
Lustig tak brilantně vystihl okamžiky, kdy lidem v neočekávané a těžké situaci jde o poslední zbytky důstojnosti, cti a kdy bojují o holý život. Ještě odpornější jsou ve svém dopadu často dvojsmyslné věty Brenskeho o konečném řešení „jejich věci“. Modlitba, kterou při svatbě Kateřiny a Cohena předříkává rabín Dajem z Lodže, sice patřila Kateřině Horovitzové, ovšem modlit se je třeba za všechny oběti holocaustu, za všechny přeživší a hlavně za to, abychom na tu příšernou dobu a skutky nikdy nezapomněli.
Text: Pavel Urban
Foto: Oficiální stránky
