Nelu zavál osud do divadla už v roce 2005, kdy jí režisér a choreograf Ján Ďurovčík vzal po tvrdé dřině do muzikálu Neberte nám princeznu, který se hrál na Nové scéně v Bratislavě. Tam odstartovala její kariéra, později účinkovala v divadelních hrách Fidlikant na streche, Labuťko a muzikálu West Side Story. Nazpívala také postavu princezny pro představení Popolvár v podaní Baletu Slovenského Národního divadla.

S Kamilem Mikulčíkem vyhráli slovenskou část soutěže Eurovision Song Contest a zúčastnili se světového finále v Moskvě. S tanečníkem Petrem Modrovským pak vyhrála Nela v roce 2010 soutěž Let’s Dance. Televizní diváci na Slovensku jí znají ze seriálu Ordinace v růžové zahradě a dodnes hraje v muzikálu Čajočky. Už dvakrát se dostala mezi sedm nejpopulárnějších slovenských zpěvaček v prestižní anketě OTO. V Praze Nelu můžete vidět v Divadle Kalich v hlavních rolích v muzikálech Robin Hood a Osmý světadíl. V něm ale působí také ve slovenské verzi v Bartislavě.

„ČEŠTINU MÁM POŘÁD STRAŠNOU"

Nebojíte se v téhle zimě, že třeba onemocníte a nebudete moct zpívat?
„Samozřejmě, že mám strach a obavy, protože zpíváním a hraním se živím, jako první v takových chvílích odchází právě hlas. Ale já mám proti tomu takový recept, že se otužuju. Začala jsem už asi před třemi lety a každé ráno, když vstanu, tak si dám ledovou sprchu a ono mi to dost pomáhá. Od té doby jsem nebyla vážněji nemocná. Tabletky moc neuznávám, beru jen něco na imunitu. A hlavně na sebe dávám pozor."

Jak jste se po úspěších na Slovensku dostala do Prahy?
„Já jsem šla původně na předzpívání na Johanku z Arku, ale ta už byla vlastně rozhodnutá. Každopádně mě tam vidělo vedení Robina Hooda a pan producent se na mě byl podívat i v muzikálu Čajočky na Slovensku. No a po finále Let‘s Dance jsem dostala nabídku. Pak mě z divadla oslovili i na muzikál Osmý světadíl, kde tedy také hraju."

Zatímco v Osmém světadílu aspoň slovensky zpíváte, tak Robin Hood je celý v češtině. Jak jste si věřila na to, že zvládnete takovou roli v přece jen rozdílném jazyce?
„To bylo strašné a moje čeština ještě pořád je, ale snažím se. Možná to je slyšet, že nejsem Češka a hlavně tady nežiju. Odehraju v Praze svých šest představení do měsíce a jedu domů na Slovensko. Určitě na sobě ale pracuju, čtu si doma české knížky. Před tím jsem si myslela, že to zvládnu snadno, ale byl to velký průšvih, protože tam jsou opravdu velké rozdíly. Takže na tom pořád makám a zlepšuju se."

Další obdivuhodná věc je, že hrajete Osmý světadíl v Praze, kde mluvíte česky a pak také ve slovenské verzi v Bratislavě. To pro vás musí být hodně náročné se přeorientovat.
„Já jsem si řekla, že to zkusím a musím se přiznat, že je to fakt drsné. Dala jsem si tedy takovou podmínku, aby mi mezi těmi českými a slovenskými představeními dávali aspoň tři týdny pauzu, protože to by se fakt nedalo. Já když přijedu do Prahy, tak mi naskakuje slovenský text a to je pak na jevišti utrpení, protože přemýšlím nad tím, jaké vlastně řeknu slovo a nesoustředím se na hraní."

Určitě už jste si během těch výletů k nám měla možnost Prahu projít. Tak, jak se vám líbí?
„Já Prahu miluju. Vím, že to zní jako klišé, ale já jsem se sem hrozně těšila, když jsem tu nabídku dostala. To město má v sobě takovou výtečnou atmosféru a hrozně se mi tady líbí. Prošla jsem už asi všechno. Já mám ale ráda spíš taková místa, která nejsou moc navštěvovaná. Třeba se ráda procházím po Jiráskově mostě a tam vidím po obou stranách celou Prahu."

„JSEM PO POBYTU V NEW YORKU ROZHLEDĚNĚJŠÍ"

Jaký je rozdíl mezi muzikály v Česku a na Slovensku?
„To se dá těžko zevšeobecnit. U nás i v Čechách se hrají kvalitní a méně kvalitní představení, ale kdybych měla pojmenovat nějaký rozdíl, tak je v tom, že slovenský muzikál více dbá na činoherní složku. Hlavně proto, že se uvádí v kamenných divadlech a hrají v nich členové činoherních souborů. U vás je důležitější pěvecká složka asi proto, že se muzikály hrají v soukromých produkcích, které jsou přímo závislé na účasti pěveckých popových hvězd. Myslím si ale, že v poslední době se to začíná srovnávat a věřím, že v budoucnu budou muzikály jak dobře zahrané, tak dobře zazpívané."

Vy jste loni byla tři měsíce v New Yorku, kde jste také navštívila řadu muzikálů. Dá se i tamní tvorba a produkce porovnat s tou u nás a na Slovensku?
„Já jsem díky tomu taková rozhleděnější. Viděla jsem na Broadwayi bezpočet muzikálů a myslím, že za některé naše tituly bychom se tam nemuseli stydět. Samozřejmě, jedna věc je technika a produkce, protože oni dokážou během tří vteřin změnit scénu z písku na ledový hrad. V tom jsme ještě hodně pozadu. Ale co se týče umění, herectví a zpěvu, tak bych řekla, že se u nás najde pár herců, režiséru či choreografů, kteří by jim mohli konkurovat."

Zhruba před rokem jste říkala, že si po velmi náročném roce 2010 potřebujete trochu odpočinout. Už jste zase nabrala síly a zvládáte toho teď víc?
„I proto jsem jela do toho New Yorku, abych nabrala novou energii. Ten rok 2010 byl opravdu strašný. Maturovala jsem, do toho Let’s Dance a další věci, byla jsem dost unavená. A New York mi v tomhle hodně pomohl. Vrátila jsem se nabitá energií. Také jsem se naučila plno základních věcí, které jsem dříve neřešila. A tenhle rok toho moc nemám. Já se teď věnuju svojí tvorbě, což probíhá v klidu, nikdo mě nikam nežene. Dělám na cédéčku, které bych chtěla ještě letos vydat a na koncertě. Ten bude v červnu."

Jako sólovou zpěvačku vás ještě mockrát lidé spatřit nemohli, takže v jaké fázi ty přípravy jsou?
„Hodně lidí se mě právě ptá, co vlastně jsem. Já na to neumím odpovědět, proto dělám hlavně muzikály, protože v tom je všechno. Hraní, zpěv i tanec. Nemám ráda ty řeči, že muzikál je složený z pseudozpěvu a pseudohraní. Kdyby jen ti, co to tvrdí, věděli, kolik respektovaných hollywoodských osobností začínalo v muzikálu. Byli by asi hodně překvapení. Já bych tedy nejvíc chtěla zpívat, a tak pořád hledám, spolupracuju s kdekým a píšu si i vlastní texty. Až budu spokojená, tak s tím půjdu ven. Hlavně ale musím věřit v sebe. Jen nevím, jestli bych chtěla dělat tu hudbu, která se na Slovensku poslouchá. Chtěla bych prostě stát na jevišti v jakékoliv podobě, a tak dělám i ten muzikál, protože mě to baví."

Zůstane vám letos čas i na studium vysněné vysoké školy?
„To je moje věčné dilema, pořád to řeším. Mně v tom maturitním ročníku dělali ve škole dost problémy. Nakonec jsem teda odmaturovala, ale získala jsem strašnou averzi na školu. Teď už se na to dívám jinak a na vysokou bych chtěla. Zatím ale nevím kam, protože například na Slovensku v prvním ročníku není dovoleno hrát v divadle, takže bych asi musela porušit smlouvy, což by byl problém. A kdybych studovala v Čechách, nebo jinde v zahraničí, tak bych také ty smluvní závazky nestíhala plnit, takže je to trochu začarovaný kruh."

„MŮJ VELKÝ VZOR JE BEYONCÉ"

Kdyby přišly nějaké další umělecké nabídky z České republiky, přijala byste je?
„Velmi ráda. Samozřejmě bych zvažovala, co to je a kdo to bude dělat. Ale u nás se toho děje dost málo, proto také odchází dost lidí ze Slovenska hrát do Čech. Akorát si myslím, že třeba v seriálech by to s tou mojí češtinou nebylo snadné."

Máte nějaké rituály nebo zvyky, když se připravujete na představení?
„Když hraju v Bratislavě, tak je to v pohodě. To přijdu do divadla třeba jen hodinu před představením, rozcvičím se, dám si zvukovku a je to dobré. Ale když hraju v Praze, tak musím přijít už tři hodiny předem. Musím se totiž také rozmluvit. Mám takový sešítek, kde mám napsaná cvičení a také mám učitelku češtiny, která mi dost pomáhá."

Jaké máte vzory v hudebním světě?
„Momentálně asi Beyoncé. Ta žena je dokonalá ve všem, co dělá. Jak zpívá, tancuje či vypadá, to je neuvěřitelné. A co se týče skládání hudby a vystoupení, tak je skvělý zdroj inspirace. A dalším velkým vzorem byl Michael Jackson, na něm jsem vyrůstala. Mám všechny jeho desky, plakáty, prostě všechno. Na Slovensku pak Marika Gombitová. Ta je mi trochu osudná. Ona mi zavolala před vystoupením na Eurovizi, to byl velký zážitek a také moje maminka jí miluje a zbožňuje."

Vy jste taková dost citlivá duše.
„Ano, já bulím úplně u všeho. Ale myslím, že to k tomu uměleckému světu patří, protože my bychom měli být srdcaři. Pokud někdo není citlivý, tak nemůže předat emoce dál a nemůže oslovit publikum."

Co ráda děláte, když nemusíte pracovat?
„Spím. A také čtu knihy, to mě dost baví, protože bych chtěla hrozně všechno vědět, ale nemám na to moc času. A ještě jezdím na koni. Tam mám pocit, že dýchám, tam můžu řešit něco jiného, koně miluju."

Takže kdyby přišla nějaká ta nabídka třeba na pohádku s koňmi, tak byste asi byla šťastná?
„Ježišmarjá, ano, to je můj sen. Zahrát si princeznu na koni a kolem mít ty hrady, šaty z osmnáctého století, to by bylo krásné. No a můj praktický sen je to, že bych chtěla pořád dělat tuhle práci a dělat jí dobře, protože to je hodně těžké. A pak z těch dalších bych si ještě chtěla zahrát Julii."

Pozn. autora: Rozhovor vznikal v Praze, odpovědi jsou ze slovenštiny přeloženy pro naše čtenáře z důvodů lepší srozumitelnosti do češtiny.

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY:

• Elán zahraje v Pardubicích a chystá muzikál
• Osmý světadíl: Silný muzikál s osvědčenými hity
• Vyhrajte lístky na muzikál Pomáda
• Akustické koncerty Anety Langerové jsou plné života
• Co prozradil Ondřej Soukup o muzikálu Mauglí?