Slavné dílo ruského autora Antona Pavloviče Čechova RACEK je už přes sto let staré a v Národním divadle se hrálo naposledy v roce 1960, ovšem loni v červnu ho na prkna Stavovského divadla přivedl režisér Michal Dočekal. Překvapivou volbou je hlediště umístěné do zadní části jeviště, a navíc je inscenace v mnoha ohledech současná, trochu nečekaně mnohdy i v samotném textu. Každopádně jde o velmi zdařilé zpracování.
Dostat se do zákulisí krásné budovy Stavovského divadla je zážitek sám o sobě úžasný, a pokud zde strávíte téměř tři hodiny coby divák krásné hry, pak je ještě umocněn. Michal Dočekal při „Rackovi“ nechá publikum usadit do deseti řad na židle v zadní části jeviště. Divákovi se tak naskytne neobyčejný pohled. Bezpočet světel, rekvizit a dalších věcí se táhne vysoko až pod strop budovy a po většinu inscenace se také můžou lidé podívat na prázdné hlediště, jehož přízemí je zahaleno velkou bílou plachtou symbolizující jezero.
Na začátku ale ještě publikum vidí jen velkou kládu a plechovou oponu, až po neúspěšné hře mladého autora Trepleva (Jan Dolanský) se otevírají očím také ty krásné prostory, v nichž při jiných představeních návštěvníci běžně sedí. Při samotné hře se navíc využívá právě i hlediště, kde herci různě pobíhají, ale také balkóny, občas se vynoří vysoko v patrech na straně jeviště, jindy se zase smočí v bazénku umístěném v orchestřišti či hrají na nástroje v místech, kde je běžně nápověda. Tento obrácený pohled je vskutku unikátní a při menším počtu diváků, než je běžné, také intenzivnější.
V první polovině inscenace se odehrávají dobře známé situace, při nichž se projevují marná jednostranná citová vzplanutí. Treplev miluje Ninu (Eva Josefíková), ta se ale zamiluje do Trigonina (David Prachař). Ten žije s Arkadinovou (Taťjana Medvecká), která však myslí jako známá herečka hlavně na sebe. Máša (Lucie Žáčková) touží po Treplevovi, ovšem když zjistí, že je bez šance, vezme si chudého učitele Medveděnka (Saša Rašilov). Pavlína (Johanna Tesařová) miluje doktora Dorna (Ladislav Mrkvička), ale žije se Šamrajevem (Alexej Pyško). Jen stárnoucí a umírající Sorin (František Němec) už nehledá lásku, jen by chtěl ještě trochu žít. Všechny ty náznaky, pohledy, dotyky a slova však přinášejí jedno zklamání za druhým.
Když se všichni po několika letech potkají, zjišťují, že jejich osudy jsou snad ještě horší, než si byli ochotni připustit. Čechov přes všechnu tuhle ponurost a beznaděj označil hru jako komedii. Jde však především o látku, která je až nečekaně současná, což vám mohou umocňovat třeba i kostýmy, ale především diskutovaná témata, v nichž můžeme snadno najít i vlastní životní osudy. Při znovusetkání Zarečné s Treplevem říká Nina mimo jiné: „Hlavní je naučit se trpět, nést svůj kříž. A věřit.“ Lidé trpěli a věřili už za Čechova.
Herecky exceluje Taťjana Medvecká jako stárnoucí herečka, která chce být stále mladá a úspěšná, zároveň je však ješitná, bezcitná a lakomá. Roztomile roztěkaná Eva Josefíková dostala krásnou roli po boku velkých herců, jako jsou Prachař, Mrkvička či Němec, kteří rozhodně nenechávají své pověsti nic dlužni. Pozadu ale nezůstávají ani ostatní. „Racek“ vás určitě zasáhne, rozlétne se do vašich srdcí, a i když možná nepoznáte, že už je konec, odcházet budete zamyšlení, která že postava by se hodila právě na vás.
Text: Pavel Urban
Foto: Lucie Jansch, Stavovské divadlo
- Akustické koncerty Anety Langerové jsou plné života
- Jaksi Taksi i Five O’clock Tea na Votvíráku s novým albem
- V Divadle Na zábradlí bude opět Václav Havel
- 55. Film party oslavila snímek Probudím se včera
- 7 Zbytečných a roztomilých životů